Dohrál jsem hru 27 let po jejím vydání a vůbec nejsem happy

Psal se rok 1999. V kinech byl film Star Wars: Episode I, byli jsme na něm se spolužáky v kině, snili jsme o tom, že budeme rytíři Jedi a chtěli jsme závodit v podracerech. Co se dalo alespoň vzdáleně splnit, byl ten poslední bod, protože jako companion game tenkrát vyšla Star Wars Episode I: Racer, kde cover artu dominoval Anakin, jak sedí ve svém jank podraceru a vlastně na něm závisí celý osud galaxie. Bylo to, jedním slovem, skvělé.

Co už skvělé tolik nebylo, byla ekonomická realita hraní počítačových her na konci 20. století. Ceny her nebyly moc přiznivé. Naštěstí jsem měl kamaráda, který Star Wars Episode I: Racer hru měl a půjčil mi ji. Co bylo ještě horší, byl fakt, že tehdejší domácí Pentium I clocknuté na 75Mhz s absencí jakékoliv 3D karty hru odmítlo spustit.

Shrnuto, hru jsme hráli s ostatními spolužáky, kteří na tom byli ještě hůře, co se týká počítačové techniky, u kamaráda, který byl v tomto ohledu lépe vybaven. Protože nás bylo hodně, střídali jsme se vždy po kolech a zážitek ze závodění byl takový poměrně nekompletí.

Racer Strikes Back

Nic ale netrvá věčně a to ani smůla v podobě pomalého hardwaru a nedostupných her. Zhruba o 26 let později se ukázalo, že hra je k pořízení za pár Eur na obchodu GOG, odkud zakoupená se dá rozjet i na moderním systému. Samozřejmě jsem ji pod vlivem extrémní nostalgie ihned zakoupil a trvalo mi další rok, než jsem se k ní dostal. Shodou okolností jsem i narazil na komunitní modpacky, které přinesly několik QoL zlepšení pro hraní v současné době.

Samozřejmě jsem hru spustil a začal hrát. Nejprve to bylo skvělé jako tehdy, možná dokonce lepší, protože jsem se s nikým nemusel tahat o klávesnicií a nikdo nedrobil křupky do klávesnice, kvůli čemuž jsme od matky kamaráda dostali vynadáno, jaká jsme čuňata a že to řekne našim matkám.

Problém byl ten, že jak jsem vyhrával jeden závod za druhým, zdálo se, že rapidně ubývá herní content.

...to je jako ono?

Celou hru tvoří tři sety závodů po osmi, včetně jednoho tajného závodu se čtyřmi okruhy. Ty se odehrávají napříč několika světy, povětšinou dost generickými (poušť, džungle, nějaká těžební planeta, ledová planeta, jakési staveniště v oblacích. Hm, to je vlastně asi vše), s fixním počtem podracerů, které lze modifikovat, co se týká součástek a ty dávají vozidlu vlastnosti. Kosmetické modifikace, což je standardem dnešních her, pochopitelně tehdy ještě neexistovaly.

Jeden závod trvá průměrně šest minut, závodů je celkem 28. Spočítejte si, kolik hodin zábavy to reálně je a připočtěte k tomu 10 - 15% navíc, pokud chcete něco opakovat kvůli lepšímu místu dle svého skillu. Vyjde vám z toho, že hra ve své době musela být poměrně cash grab, jak dostat peníze z rodičů dětí, které viděly SW: E1 a chtěly závodit stejně jako Anakin.

A tady se dostáváme k poměrně nepříjemné pravdě.

Některé věci prostě nejde dohnat

Znělo to lákavě, splnit si dětský sen, konečně si zahrát tu vytouženou hru, třebaže o 27 let později. Výsledkem ale bylo zklamání.

Jednak ta hra nebyla vůbec skvělá, nabídla toho poměrně málo, působí to jako obyčejný reskin generické závodní hry a nabízí hodně ořezaný soundtrack z filmu, který se do těch map moc nehodí.

Jako dítě bych z ní byl jistě nadšený. A to je bohužel ono: vše má svůj čas a místo. Nelze se ohlížet zpět. Nostalgie není nic jiného než vzpomínka na dobu, kdy se šlo fulltime zabývat otázkou, jak si zase zahrát Racera, jestli ten debžon z Béčka zase nasype křupky do klávesnice a budeme mít všichni utrum, nebo tentokrát toho Sebulbu předjedeme. To už v době, kdy se vám blíží refixace hypotéky na dvojnásobný úrok, moc nejde, protože máte myšlenky lehce jinde.

Využijte tuto moudrost, až se budete chtít zase vrátit do WoWka, protože vám uteklo pár datadisků.