Mám rozbitej kávovar a vůbec nejsem happy
Meditace
Smutný příběh
Existencialismus
28. 1. 2026
Felix
Říká se, že štěstí (i neštěstí) někdy chodí po horách, někdy po lidech. O kávovarech nebyla řeč. V tom je právě ta zrada a vlastně i geneze mého překvapení.
Rozbitý kávovar je rozbitý.
Od doby, co jsem si pořídil domů espressovač, nechodím do kaváren. Není proč - až na nějaký edge cases, že se s někým chci někde v kavárně potkat.
Žiju totiž v turistickým městě, kde každej den několik autobusů přiveze stovky turistů, kteří sem další dvacet let potom nezavítají. Řada místních pohostinství na toto paradigma reaguje tak, že není potřeba se zákazníkem navazovat nějakej vztah, není nutné mu jakkoliv vycházet vstříc a hlavně je nutné ho co nejvíce vorvat na kvalitě i ceně.
Logicky. Turisty, kteří mají půl dne na to prolítnout těch pár baráků v historickým centru, není čas lákat na výběrový kafe.
O otráveným, převážně pubertálním až early-adult personálu, kterej zcela logicky chce radši browsit TikTok, než někomu připravovat kafe, ani nemluvim. Tuhle age group nehejtuju, patří to k tomu věku a z toho důvodu je lepší pro takový lidi najít pozice, kde se nemusejí otravovat s boomerama, který po nich něco chtěj. Ale to je na separátní debatu.
Černobyl-level hrozba
Nicméně od doby, co mám espressovač, nechodím do kaváren. Tenhle docela fool-proof životní styl mi však narušila taková událost, kdy kávovar začal furt dokola čerpat vodu, potom jeden z budíků, který hlídaj tlak, mi místo safe rozmezí 1-1,5 bar ukázal najednou 5 (kde se zasekl, protože nemohl dál, ne proto, že by tam víc barů nebylo), začal zoufale vypouštět vodu a věřím, že kdybych to nevypnul a nevypustil, tak by to nejspíš bouchlo a byl by ripec, zazvonil by zvonec.
Já jsem naštěstí četl knihy Příručky mladého sviště a třebaže nejsem skaut, jsem vždycky připraven. Aspoň to teda bylo v těch knihách napsaný, tak to asi musí bejt pravda, když to nějaký nakladatelství vydalo. Snad si to pamatuju správně.
Nicméně, žiju v tom, že jsem připraven, takže jsem to včas vypnul.
Mimochodem, ten moment, kdy se ukazatel tlaku zasekl na 5, protože nemohl dál, mi připomněl scénu ze seriálu Černobyl, kdy jim ty geiger counters maxovaly na nějakým interním limitu zařízení a říkal jsem si, že už to radši experimentálně dál zapínat nebudu.
Zpátky na stromy
Co si budeme říkat, zatímco jsem zahájil pokusy kontaktovat e-shop pro reklamaci/servis (což se mi doteď nepodařilo), bylo potřeba hledat plán B. Sice jsem při pravidelným doom scrollingu na Instagramu objevil teorii, že kofein vlastně o třetinu snižuje průtok krve v mozku a tak má člověk vlastně o třetinu mozku míň, ale znělo to jako psyop, takže jsem to vyignoroval a hledal způsoby, jak dělat kafe.
Oprášil jsem Hario V60, který s sebou beru jenom na dovolený, když už musím opustit brloh, vyhrabal ruční mlýnek, kterej byl ještě z doby prehistorie nastavenej na filtry a začal připravovat kafe.
Až potom mi došlo, že jsem nedal vařit vodu. Všechno manuální, nic neni ready, nejde na tom provozovat žádná coffee science. Na filter hipsterism jsem už starej, takže jsem neochotně začal hledat Hario konvici s husím krkem a dělat celej ten rituál s nahřejváním toho keramickýho jehlanu, namáčet filtr a tak dále a vůbec jsem z toho neměl dobrej pocit.
Byl jsem jako nějakej pračlověk, kterej ulovil mamuta a teď šteluje ohniště. Já bych to teda naštěstí dokázal, protože jsem ten Mladej svišť a všechno, ale to teď není podstatné.
Trochu perspektivy, neasi
Když jsem tuto nepřízeň osudu konzultoval s nejbližším okolím, tak se mi na několika místech nedostalo pochopení. Že prej může bejt hůř. No neasi, vždycky může bejt hůř, ale to přece neznamená, že když se něco důležitýho rozbije, tak to najednou nevadí, protože to má někdo ještě horší. A definice, co je pro koho důležitý, je taky asi silně relativní, neasi.
Nebudu to už víc rozebírat.
Mám rozbitej kávovar a vůbec nejsem happy.